Prof. PaedDr. Jaroslav Vencálek, CSc. od roku 1974 pôsobí vo funkcii univerzitného vedecko-pedagogického pracovníka. V rokoch 1974 – 2010 vyučoval na Prírodovedeckej fakulte Ostravskej univerzity v Ostrave, v rokoch 2009 – 2010 na Fakulte sociálno-ekonomických vzťahov Trenčianskej univerzity Alexandra Dubčeka v Trenčíne a od roku 2010 na Inštitúte politológie Filozofickej fakulty Prešovskej univerzity (IPOL FF PU). Na IPOL FF PU garantuje predmety Genius loci a geopolitické aspekty rozvoja cezhraničného regiónu SR – ČR, Globalistika, Teoreticko-metodologické otázky teórie politiky. Dlhodobo sa špecializuje na syntézy časopriestorových štruktúr cezhraničných regiónov Slovenskej republiky, Českej republiky a Poľska. Je autorom viacerých monografií týkajúcich sa genia loci a genia regionis miest a regiónov. Intenzívne sa zaoberá štúdiom fungovania synergických spoločenských procesov. Je autorom pojmu „fraktálna demokracia“ a novej teórie organizácie a riadenia spoločnosti prostredníctvom interpretácie teórie fraktálov do spoločenského prostredia. Za prínos pre rozvoj Prešovskej univerzity mu bola dňa 15. apríla 2024 udelená Zlatá medaila.

Pán profesor, čo Vás priviedlo k štúdiu genia loci a jeho vplyvu na transformačné procesy? 

Poměrně brzo po vstupu do aktivní vědecko-pedagogické činnosti jsem si uvědomil, že k řešení nejrůznějších úkolů se lidem nabízejí dva, sice základní, avšak diametrálně odlišné způsoby myšlení. 

Podle prvního, čím silněji (v tom nejkomplexnějším pojetí) se člověk cítí, tím snáze překoná nejrůznější překážky a dosáhne svého cíle. Kdo se vydá tímto směrem uvažování, záhy zjistí, že se ocitl ve vleku nejrůznějších kvantitativních ukazatelů hodnocení dosažených výsledků své činnosti. Ostatně, kdo by neznal často slýchané rčení „Čím více, tím lépe“. 

Druhý pohled spočívá v uvědomění si základního poznatku lidstva: v časoprostorovém rozrůznění dílčích objektů a jevů krajinné sféry Země. Každý z nás žije někde (v nějakém místě) a každý život se uskutečňuje v určité době (čase). Z toho plynou dva poznatky. Jednak ten, že naše vnímání dané reality je trvale ovlivňováno vnějším, nás obklopujícím prostředím (prostorová dimenze), jednak skutečností, že toto prostředí výrazně ovlivňuje naše vnitřní prostředí (v čase se proměňující vnímání reality). Kdo se vydá tímto směrem, záhy zjistí (dříve či později), že v lidském životě získávají největší důležitost kvalitativní charakteristiky. Ty vedou k chápání smyslu života jako komplexní a vývojově stále složitější formy vlastní existence. Mnozí tak získají přesvědčení, taktéž hodně rozšířené: „I méně může být více“. 

Díky svému odbornému zaměření na geografii, demografii, politologii a matematiku mne již dávno zaujala teorie vzniku nových kvalit (synergetika), dnes vnímaná jako teorie sebeorganizace komplexních systémů. Tím jsem se začal intenzivněji zajímat o spojitosti mezi našimi předchůdci, námi samými a těmi, kteří přijdou po nás. Tím byl vygenerován jednoznačný úkol. Dokonale seznámit s odkazy minulých generací, které v podobě cenných zkušeností byly předávány následujícím generacím. Následně započalo uvažování, směřující k promýšlení kvalitativně vhodnějších forem nejrůznějších transformací. Klíčem se stala potřeba dokonalé znalosti genia loci (místa), genia mikroregionů, nejrůznějších mezostruktur včetně národních struktur, ale i vývojově nově vznikajících makrostruktur. 

To je cesta, jíž se ubíralo, a pevně věřím, že ještě nějaký čas se nadále bude ubírat mé myšlení.

Ste autorom desiatok publikácii, viete priblížiť ich vedecké a obsahové zameranie?

Obsahové zaměření mých publikací odpovídá místům, v nichž jsem působil (Ostravská univerzita, Trenčianska univerzita, Prešovská univerzita). Promítá se do něj i dlouhodobá touha aktivně přispět k rozvoji transformačních procesů, které by respektovaly jak neustále rostoucí význam vývojové komplexnosti, tak i neméně dynamicky se proměňující vývojovou složitost územně-společenského systému systémů. 

Jsem jedním z těch, kteří nevnímají svět jen jako pouhý strukturovaný systém, ale vnímají jej jako historicky se vyvíjející „systém systémů“. Nešlo mi proto o pouhé konstatování dílčích rozdílnosti studovaných jevů, neboť toto konstatování nikoho k ničemu nezavazuje. Snažil jsem se (pokud to bylo možné) značnou část pracovní doby trávit v terénu (v minulosti při regionálně rozvojových studiích slovensko-českého a v současnosti slovensko-polského přeshraničního regionu). Stěžejním cílem bylo propojování vizuálních zjištění s funkčností a významností studovaných objektů a jevů. Díky tomuto přístupu je možné v takto koncipovaných publikacích zjišťovat nejen informace o rozšíření, struktuře a dynamice studovaných objektů (jevů), ale je možno vnímat i hlediska a vědecké interpretace stále se proměňujících konkretizací časoprostorových dějů v jejich kontextuálních souvislostech. 

Díky tomuto přístupu vznikly v 90. letech 20. století ojedinělé, zatím v ČR ani na Slovensku nikým jiným na bázi syntézy poznatků ze společenských a přírodních věd obdobně publikované, učebnice místních regionů: „Valašsko“ (1993), „Severní Morava a české Slezsko“ (1995), „Haná a horní Pomoraví“ (1997) a „Slovácko“ (1999). Pro územně-správní orgány a širší veřejnost pak byly v tomto duchu zpracovány další publikace: „Zlínský kraj“ (2004), „Moravskoslezský kraj“ (2005), „Jihomoravský kraj“ (2007), „Trenčiansky kraj“ (2010), „Žilinský kraj“ (2011), „Trnavský kraj“ (2012). Závěrečná publikace „Slovensko-český cezhraničný región – genius loci“ (2013) byla vydána Prešovskou univerzitou.   

V rámci svojho výskumu sa venujete aj problematike cezhraničnej spolupráce susedných regiónov, kde vystihujete dôležitosť znalostí špecifík, čím sa upevňuje súdržnosť, podmieňuje vlastná tvorba a dochádza k rozvoju.

Děkuji za tuto otázku, jejímž prostřednictvím zaměřujete pozornost k tomu, co ve společensko-vědním výzkumu (nejen na Slovensku) nejvíce chybí. Jedná se o potřebu věnování mnohem relevantnější pozornosti všem těm potenciálně rozvojovým aktivitám, které by perspektivně mohly vést k tvorbě pozitivně kohezních sil a vztahů. 

Je sice pravdou, že jsme svědky poměrně značných snah posilovat regionální rozvoj, avšak v drtivé většině případů bez tolik potřebných předchozích syntéz vycházejících ze studia genia loci konkrétních lokalit a regionů. Proto jsme svědky mnohdy doslova lavinovitě budovaných cyklostezek, jindy rozhleden, či propagačních materiálů (zejména fotografických), majících mnohdy znaky pouhých soupisů či seznamů. Chybějící lidské příběhy těch, kteří danou krajinu obývají nebo z ní vzešli, nelze nahradit žádnou, byť moderně akceptovanou formou přenosu informací. Neakceptování faktoru genia loci v regionálně rozvojových snahách se promítá do těžkostí při úsilí o nastartování generačně dlouhodobě vnímaného rozvoje malého, drobného a středního podnikání. 

Přitom je zřejmé, že dnes, v době působení silných globalizačních vztahů a vazeb je velmi důležité věnovat zvýšenou pozornost harmonizaci vztahů mezi vnitřními a vnějšími kohezními silami, působícími prakticky kdekoliv na naší planetě. Kardinálním úkolem budoucích generací se tak stává nezbytnost studia proměn kohezních vazeb a porozumění jejich fungování v kontextuálních souvislostech. 

V jedné ze svých posledních publikací jsem společenskou relevanci tohoto poznatku interpretoval na příkladu slovensko-polského přeshraničního regionu. Jednalo se o trojmezí (hraniční oblast tří územních jednotek NUTZ 3) při hranici Prešovského samosprávného kraje a dvou polských vojvodství (Małopolskie, Podkarpackie). Dnes již téměř pro veřejnost rozebraná publikace z roku 2023 nese název „Vojenské cintoríny projektované Dušanom Jurkovičom“. 

Tato slovensko-polsko-anglická publikace byla vydána i s ohledem k neobyčejně významným synergicky pozitivním aktivitám, realizovaným v polské části slovensko-polského přeshraničního regionu v rámci rekonstrukčních prací a zpřístupňování památek z období bojů na východní frontě 1. světové války v Nízkých Beskydách (28. srpna 1914 – 2. května 1915). Jedná se o vůbec první a jedinou toho druhu na Slovensku vydanou publikaci (na vlastní náklad autora), která může inspirovat jak orgány veřejné správy, tak i zájmové organizace ve sféře turismu a rozvoje cestovního ruchu. Byť se jedná o problematiku více než 100 let starou, v krajině Nízkých Beskyd jsou právě tyto válečné události, spolu s navazujícími aktivitami hluboce vepsány do paměti této krajiny. Dovedeme ale tuto realitu vhodně využít ve prospěch těch, kteří v této krajině žijí? 

K získání odpovědi, nejen na tuto otázku, stačí vyjet do nedalekých polských příhraničních oblastí. S největší pravděpodobností pak budou přesvědčeni i ti nejváhavější. 

Spokojit se ale jen s pouhým vydáním, byť ojedinělé barevné publikace, nestačí! Ne každý totiž má možnost se s knihou seznámit. Proto bylo zapotřebí vrátit se zpět do terénu k lidem. A tak od dubna r. 2023 do května r. 2024 se pro širší okruh zájemců uskutečnilo 20 besed. Na Slovensku to bylo dvakrát v Prešově a dále pak ve Stropkově, Staré Ľubovni, Bardějově, Vranovu nad Topľou, Levoči, Popradu a Trenčíně. V České republice se besedy konaly v Ostravě, Českém Těšíně, Frýdku-Místku, Uherském Hradišti, Brně, Frenštátu pod Radhoštěm, Karviné, Vsetíně, Rožnově pod Radhoštěm a Kroměříži. V Polsku v rámci 41. ročníku festivalu Lemkowska Watra konaném ve Zdyni, se festivalové besedy zúčastnili zájemci z mnoha evropských zemí.         

V jednej z publikácií sa zamýšľate aj nad otázkou „Čo robiť pre to, aby sa ľuďom na severovýchodnom Slovensku žilo lepšie, spokojnejšie a radostnejšie?“ Aká je Vaša odpoveď?

Děkuji i za tuto otázku. Mám-li ve zkratce odpovědět, zmíním dvě roviny. 

Tu první charakterizuje snaha přemýšlet nad tím, jak prostřednictvím své odbornosti přispět v teoretické oblasti k tomu, nač se ptáte. Tedy, co udělat pro to, aby se lidem lépe žilo.

 Americký filozof John Dewey (1859 – 1952), volně citováno, kdysi uvedl: Současné mocné nepřátelé demokracie můžeme úspěšně porazit jen tehdy, když budeme formovat osobní postoje jednotlivců, když překonáme svůj sklon myslet si, že demokracii je možné obhajovat jen nějakými vnějšími prostředky, ať už vojenskými nebo civilními, které nemají nic společného s individuálními přístupy, hluboce zakořeněnými v našich osobních povahách.

Protože souhlasím s tímto názorem, po určité době jsem realizoval tři publikace „Teória fraktálnej demokracie“ (2014), „Inkluzívna diferenciácia sveta“ (2021) a „Nádej fraktálnej spoločnosti“ (2024). Je ale překvapivé, že přestože se v mnoha přírodních vědách a umění s „fraktály“ dlouhodobě pracuje, ve společenských vědách zůstávám sám. Proč? Nevím.

Druhou rovinu představuje úsilí přispět k tolik potřebné a zatím vrcholnými institucemi státu nereflektované potřebě transformace územní správy v nejnižší úrovni, tedy v novém územně-správním vymezení venkovských obcí a měst. Proto jako první ve Slovenské republice jsem vydal k této problematice knihu „Okres Stropkov/Inovatívne aspekty rozvoja obcí“. 

Mým dlouhodobým přáním zůstává, aby se k těmto snahám přidali i další představitelé, a to jak z nejrůznějších vědeckých oborů a umění, tak i politických institucí.